Ať už se chystáte napsat knihu nebo jenom krátkou novelu, vždycky je to všechno jenom o vzkazu. Stejně jako u malování, i psaní dokáže (nepřesně, ale stejně) vyjádřit naše nejniternější myšlenky, touhy, obrazy, které chováme někde vzadu v mysli. Je naprosto kritické, abychom byli schopni tak nějak dát všanc své nejniternější já, pokud chceme vykonávat jakoukoliv formu umění.

Nikdo nebude oslněn falešnými a lacinými příběhy a vzkazy, všichni ale ocení, pokud do toho dáte duši. A byť i ta vaše duše skrývá něco laciného, bude to doslovný odraz vaší duše na textu, v několika stovkách vět, který oslní. Každý je tak trochu jedinečný. Nikdy není člověk úplně stejný jako ti ostatní. I když navenek to vypadá, jako kdybychom všichni byli jedna velká šedivá vlna za vlnou, někde pod tím vším šedým je každý unikátní kapka moře. Ostatně jsme stejní jako moře. Pokud se díváme na moře, nevidíme jednotlivé kapky, vidíme moře, jednu velkou táhlou modrou plochu. Ale pokud oddělíme jednotlivé kapky, tak hned vidíme, že i v té malé kapce se může nacházet takový malý svět.

O tom všem je psaní

Samozřejmě, když se řekne zábava, tak si většina lidí představí nějaké hraní her nebo cestování nebo něco podobného. Ale zábava může být i jednoduchá a přesto natolik složitá. Jako je umění. I umění může být zábava. Je naše chybná selská představa, že umění je něco nedosažitelného, co probírají takoví ti legračně vypadající lidé v kavárnách. Umění dokáže být mnohem blíže nám všem. Jedná se jenom o to, zbavit se všech těch předsudků. Ale hlavně musíte mít nějaký VZKAZ. Něco, co chcete předat. I když se bavíte normálně tenisem, tak také vyjadřujete nějaké své pocity, minimálně chcete například v tenise předat míček druhé straně. A o tom samém je psaní.

Bezduché knihy nikdo nemá rád

Příběh musí mít nějaký účel, nějaký smysl. Ostatně knihy jsou kontradikcí k životu, protože jsou logické, mají strukturu a řád. Život sám řád nemá, jediný řád, který je tam vnášen, je ten náš a ostatně stejně by to měly mít i knihy.